Preromantismus, sentimentalismus

     Již ve druhé třetině 18. století byly v evropské literatuře patrné tendence, které zdůrazňovaly nikoli rozum, nýbrž cit. Někteří autoři opouštějí neosobní přístup ke skutečnosti, v popředí jejich zájmu nejsou obecné vlastnosti a rysy, ale konkrétní jedinec a jeho citový život. Objevují se postavy trpících lidí, stojících stranou společnosti,později společností ohrožených. Citovost a přecitlivělost jde často ruku v ruce s moralizováním. Zásluhou L. Sterna se literatura poprvé zabývá individuálním prožíváním času. Do epických žánrů  pronikají lyrické prvky. Pěstuje se román v dopisech a  tzv. slzavá komedie. Tyto prvky se považují za projev sentimentalismu , který plynule přechází do romantismu. Raná fáze romantismu bývá označována také jako preromantismus. Autoři odmítají zkaženou civilizaci, hlásají návrat k přírodě, spolu s osvícenci odmítají despocii, ale svobodu chápou jako právo jedince na ničím neomezovaný citový život.

     Jedním z hlavních představitelů sentimentalismu byl Jean Jacques Rousseau  /1712 - 1778 / .

     Byl velkým kritikem společenské nerovnosti. Její hlavní příčinu spatřoval v soukromém vlastnictví. Naději viděl v návratu  k přírodě. Člověk je v jeho pojetí od přírody dobrý, zkazila ho lidská civilizace a touha po vlastnictví.Ani pokrok ve vědách a v umění nepřispěl k očistě mravů. Jako pedagog zdůrazňoval přirozenou výchovu. Názory na výchovu rozvinul v pedagogickém románu Emil čili O výchově: protože lidská civilizace člověka kazí, je třeba dítě izolovat od jejího vlivu./ jako jedinou vhodnou četbu připouštěl Robinsona Crusoa /

Julie čili Nová Héloisa : román v dopisech. Líčí vztah domácího učitele a šlechtické dcery. Klade v něm důraz na citovou oddanost.

Vyznání - autobio. zpověď, autor dokazuje svoji tezi o tom, že člověk  je v jádru dobrý a společnost, v níž žije, ho kazí. Dílo vyšlo jako reakce na anonymní / Voltairův / spis , který odhaloval skutečnost, že Rousseau - teoretik výchovy - dal svých pět dětí do nalezince, neboť byly moc hlučné.

 O R. životě vypráví Lion Feuchtwanger ve svém románu Bláznova moudrost.

 Projevem sentimentalismu bylo německé hnutí Sturm und Drang /bouře a vzdor/. Časově spadá do 70.- 80. let 18. století. Hnutí bylo formou literární, ale obsahem politické. Jeho hlavní myšlenkou byla svoboda jednotlivce, ideál silné osobnosti /kult génia/ , oprávněné překračovat umělecké a morální normy. Vyjadřovali také odpor proti útlaku, pokrytectví, společenské nespravedlnosti.

    Toto hnutí vycházelo z myšlenek Johanna Gottfrieda Herdera / 1744 - 1803 /. Herder se zabýval  uměním ve vztahu k národu. Základem národního umění je "génius národa", duch lidu, který se projevuje v lidové slovesnosti.

Prakticky tuto myšlenku naplňoval sbíráním lidových písní, nejen německých. Vydal je ve dvou svazcích pod názvem Hlasy národů v písních.

Velký ohlas měla jeho práce Myšlenky k filozofii dějin lidstva. H. vyjadřuje názor, že lidstvo spěje k lepší budoucnosti, ke spravedlivému řádu. K rozvoji humanity by měl přispět v určitém období každý národ, přičemž v blízké budoucnosti nastane éra Slovanů. Tyto myšlenky podpořily naše národní obrození.