Renesance a humanismus ve Francii a Španělsku

Francie: Francois Villon , vl. jm. Francois de Montcorbier, nar. asi 1431, zemřel asi 1463

     Jméno přijal od svého příbuzného, který se ho ujal. Villon žil na okraji společnosti jako tulák, zloděj, rváč, dobrodruh. Hrozila mu smrt oběšením, trest byl zmírněn na vyhnanství z Paříže. Je pokládán za předchůdce tzv. prokletých básníků.

     Malý testament /Odkaz / Villon ironizuje své milostné zklamání, vysmívá se váženým osobnostem,provokuje strážce veřejného pořádku.

     Velký testament / Závěť / Třicetiletý básník účtuje se svým životem i se světem. Vzpomíná na své kumpány, lásky, vysmívá se těm, co mu ublížili, uvažuje o smrti.

     V. poezie vyrůstá ze středověké tradice, má však nový obsah. Je v ní svět pařížských krčem, nevěstinců, básník dovede zachytit stejně dobře svět prostitutek  a uhlazený milostný cit. Vidí sociální problémy, touží po spravedlnosti, po plně prožitém životě, odmítá středověkou askezi. Je naplněn vírou i pochybami, bojí se smrti, dovede ji však ironizovat. Umí své básně naplnit opravdovým prožitkem i parodií. Sváří se v něm náboženská vroucnost i cynismus, vtip s vážností, pocit marnosti i požitek ze života.

     Inspiroval např. Nezvala, Voskovce a Wericha, Loukotkovou.

Psal formou tzv. villonské balady: 3 strofy po 7-12 verších, závěrečné poslání /envoi/ je čtyř-pětiveršové. Na koncích slok a poslání je refrén- opakující se verš.

Francois Rabelais  1494 - 1553

     Všestranná renes. osobnost. Byl mnichem, knězem, lékařem, vydavatelem, spisovatelem. Ovládal řečtinu, hebrejštinu, italštinu, španělštinu, němčinu. Záplava rytířských románů jej inspirovala k napsání pětidílné satirické epopeje Gargantua a Pantagruel.

     První kniha je věnována líčení "hrůzyplného života velikého Gargantuy". Je synem obrů, projde sřv. výchovou, která činí děti "hloupými, nicotnými, zasněnými a blbými". Potom tuto výchovu vystřídá uvědomělá humanistická výchova. Vypráví se zde o opatství Theléma, ve kterém žijí lidé svobodně a řídí se zásadou" dělej, co chceš".

     Druhá kniha líčí osudy G. syna Pantagruela- narození, studia, přátelství s Panurgem, který zná "63 způsobů, jak si opatřit peníze, z nichž nejobvyklejší a nejčestnější je krádež potají provedená. Třetí kniha je věnována rozhovorům o ženách a manželství a líčí okolnosti P. svatby. Čtvrtá líčí okolnosti plavby k božské Lahvici.Oba hrdinové na ní  poznávají mnoho ostrovů: ostrov Papežomanů, Papežofikačů, Jitrnic,...Závěrečná kniha líčí cestu až k cíli - do věštírny božské Lahvice. Smyslem její věštby je touha po poznání, po naplnění života, po vědě, pravdě, filozofii. Je to vyjádřeno slovem "pij", užívej života plnými doušky, získej jeho dary.

Autor chtěl zkritizovat sřv. školství, soudnictví, klášterní život. Kritika zla ,hlouposti, lži a nepoctivosti.

      Román je alegorický, obrazný. Obsahuje výrazy z různých vrstev jazyka- odborné výrazy, hovorové obraty, neologismy, básnické části.Je to tzv. karnevalová řeč, hanobící i velebící zároveň. Dílo má filozofický význam spočívající v touze po vědění, po oslavě přírody, po lásce k člověku.

     O autorství poslední knihy se vedou spory - je psána jiným stylem.

Pierre de Ronsard  1524 - 1585

     Lyrik pozdní renesance. Člen básnické skupiny Plejáda, které se inspirovalo antikou. Je autorem souboru Lásky. Jeho významnou částí jsou Sonety Heleně - milostná poezie psaná hlavně formou sonetu.

     Michel de Montaigne  1533 - 1592

     Zakladatel žánru eseje.

Španělsko: Miguel  de Cervantes y Saavedra  1547 - 1616

     Měl pohnuté životní osudy- válečné výpravy, zajetí, dluhy, vězení, nerovné manželství... Jeho největším dílem je Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Zchudlý zeman don Q., pohublý "rytíř smutné pastavy", pomatený četbou rytířských románů, chce obnovit zašlou slávu potulných rytířů, a proto se vydá na vyzáblém koni Rocinantě do světa, aby spolu se svým zbrojnošem, poživačným a odmlouvajícím Sanchem Panzou konal hrdinské činy na oslavu vysněné dámy svého srdce Dulcineje z Tobosa, ve skutečnosti obyčejné venkovské děvečky. Chce pomáhat utlačovaným a chránit slabé a bezbranné. Prožívá mnohá dobrodružství: dá se pasovat v jedné hospodě na rytíře, bojuje s větrnými mlýny, které pokládá za obry, útočí na stádo ovcí, které má za vojsko, je zapleten do milostného dobrodružství. I přes neúspěchy se nevzdává a bojuje za ideály, je ochoten za ně i zemřít. Posléze se vrací domů, kde ze svého blouznění vystřízliví a zemře. Jeho snaha však není poražena, neboť Sancho Panza, jinak protiklad dona Quijota, slibuje, že bude v jeho úsilí pokračovat.

     Zpočátku se autor vysmívá přežilým formám rytířství, schématické rytířské literatuře, postupem se ale Q. výstřednost, tragikomičnost a sen o čisté lásce jeví jako ušlechtilé. Celé jeho podnikání je bojem proti kruté skutečnosti a oslavou čistého srdce. Jeho tragikomičnost vyrůstá také z paradoxu šaškovského zevnějšku a ušlechtilého chování. Paradoxní je i don Q. ve vztahu k Sancho Panzovi. Ten morálně roste a je v závěru donkichotstvím nakažen.

Román inspiroval v české lit. např. Viktora Dyka - Zmoudření dona Quijota, Fr. Halase - Don Quijote bojující, V. Vančuru - Občan don Quijote.

Lope de Vega Carpio - 1562 - 1635

Zakladatel šp.  národního dramatu. Psal tzv. komedie pláště a meče a hry historické s typickými postavami : tyranský šlechtic, neohrožený venkovan, král  jako strážce pořádku.

Fuente Ovejuna - Ovčí pramen. Založeno na skutečné události- vzpouře venkovanů proti násilí nemorálního šlechtice.

Tirso de Molina - Sevillský svůdce a kamenný host - ve hře vystupuje poprvé postava svůdce a milovníka života dona Juana.